Ticho, jako by se všechno zastavilo. Najednou je svět krok odtud.
Od té doby, co kouřím na schodech, se mě sousedka vyptává, proč
nechodí dopisy. Ani děti už nechodí. Víš, jak je to smutné.
Nevím. Když dospívám, všechno je studené a vlhké.

Světlo se ze mě vytrácí a každý dotek je cizí. Připomínáš čápa,
řekla mi teta. Samá ruka, samá noha. A dokonce i pleť změnila barvu,
a nabírá na významu. Pořád nevím, čím budu; ještě jsem uvnitř.
Dělám si zásobu tepla, namotávám ho na prsty. Ještě chvilku, chviličku.

Svět teprve bude. Říkali mi: žádoucí je spěch a poslušnost.
Lepší postavení, které vede k ještě lepšímu. Když zakolísáš,
je to začátek rozkladu. Hrany jsou ostré, v těle se skrývá zlo.
Otec nadává na vládu, matka na otce. I slova už ztěžkla vodou.

Nebe nabobtnává odspodu, za chvilku se vylije. Něco visí ve vzduchu,
něco hnije, ševelí.

překlad: Petr Motýl