Sometimes we seem closer to ashes; we live in patches, fibres.
Fragments of furrows. We dream of empty and ruinous places,
pane-barren windows, windowless houses. The nighttime city resembles
a chasm, pus trickles from the brick walls.

Sometimes I dream of you dead, as white as a sheet. And I could cut you up
into pieces, bury you. If ever, someday, we run out of air, then these seeds
will blossom and rot from the inside. Once you swallow them – they will be
fibres, patches, fragments of furrows. And sometimes we seem closer to these meanings:
I dream of you dead and torn like a sheet. Standing against light

you are sewn entirely from edges; your mouth is full of them.
 

translated by Ola Bilińska

Zdá se jí dvůr, kolotoč na chodníku. Malá holka piští,
zakrývá si oči, dokud jí nedojde dech. Najednou skočí do vzduchu
a hned spadne na tvář, před koš s odpadky.

A je ticho. V pozadí slunce. Nebe tak jasné jako ve snu.
Kousek dál kluci stavějí hráze, zasypávají se pískem. Malá holka pláče.
Smějí se jí, když si vytahuje z kůže kousky skla.
Ano, ode dneška jí budou říkat Divná;

to nic, schová se za rukama. Tam bude stoupat vzhůru,
obrůstat šupinami a učit se polykat.

překlad: Petr Motýl

Něco se stalo, pořád nemůžu polykat. Ještě je
to ve mně, cítím, jak to drápe pod kůží, a když to chci říct,
prasknou mi puchýře v ústech. Jak chutnala jeho slova? Hořce?

A řekl vůbec něco, když odešel? Už si nevzpomínám.
Už nevím, co jsem chtěla najít za zábradlím. Vroucnost?
Ztratila jsem něco, když jsem se obrátila zády k dechu?

Vytáhli mě na břeh, dýchám slabě, se zaťatými zuby,
a na zápěstí se nepodívám. Jizva, kterou mám na krku,
začala dotekem.

překlad: Petr Motýl

Ticho, jako by se všechno zastavilo. Najednou je svět krok odtud.
Od té doby, co kouřím na schodech, se mě sousedka vyptává, proč
nechodí dopisy. Ani děti už nechodí. Víš, jak je to smutné.
Nevím. Když dospívám, všechno je studené a vlhké.

Světlo se ze mě vytrácí a každý dotek je cizí. Připomínáš čápa,
řekla mi teta. Samá ruka, samá noha. A dokonce i pleť změnila barvu,
a nabírá na významu. Pořád nevím, čím budu; ještě jsem uvnitř.
Dělám si zásobu tepla, namotávám ho na prsty. Ještě chvilku, chviličku.

Svět teprve bude. Říkali mi: žádoucí je spěch a poslušnost.
Lepší postavení, které vede k ještě lepšímu. Když zakolísáš,
je to začátek rozkladu. Hrany jsou ostré, v těle se skrývá zlo.
Otec nadává na vládu, matka na otce. I slova už ztěžkla vodou.

Nebe nabobtnává odspodu, za chvilku se vylije. Něco visí ve vzduchu,
něco hnije, ševelí.

překlad: Petr Motýl

Виїжджаючи, ти забираєш із собою бурю.

І раптом все стає ясно; я розсуваю фіранки і намагаюсь затерти сліди,
плями з підлоги, смуги попелу і синці. Ти казав, що дороги назад немає;
є дим, але немає попелу, спалена шкіра свербить,

струпи по цілій долоні. Тож мене зраджує запах і скривлений вираз обличчя:
коли я намагаюсь нас якось назвати, вертаються біль коло серця і млості.
Сідаю знов під стіною, повторюю: це діється, мабуть, без мене,

як рецидив якоїсь чудної хвороби, гострі симптоми. А ще під ранок
наснився холод, наснився дощ і зуби, засіяні в порожній кімнаті,
слід їхній на животі; не народиться вже нічого.

переклад: Остап Сливинський

Ми лежимо, як каміння, тож можна назвати нас берегом.
Тиша всякає у шкіру, наче в папір, напухають повіки.
Тріскають жили. В нас однакові симптоми, й на мить ми стаємо
близькими, обоє розбиті, склеєні, наче сироп, і терпкі.
Тонемо в цьому холодному світлі; біль у ребрах пульсує
і гасне. Це лише дрож, іскри на згинах.
Шрами, що мітять саму лише шкіру.

Якщо слід тепла виступить на поверхні, то скам’яніє,
як твоє обличчя; у мить, коли ти обертаєшся. Й видно:
те, що залягає у тобі, не хоче піддатися. Провалюється,
гниє і чужішає; холодне, як ніж, як затуплені бритви,
погнуті леза.

переклад: Остап Сливинський

Wir liegen da wie Steine, also kann ich uns Ufer nennen.
Die Stille geht unter die Haut wie ins Papier, die Lider schwellen auf.
Adern platzen. Wir haben die gleichen Symptome, und einen Augenblick lang
sind wir einander nah, genauso zerschlagen, verklebt wie Sirup und bitter.
Wir ertrinken im kalten Licht; der Schmerz in den Rippen pulsiert
und verlischt. Das sind nur Schauder, Blitze an den Beugen.
Narben, die nur Haut bedeuten.

Wenn die Wärmespur nach außen dringt, erstarrt sie
wie dein Gesicht; in dem Augenblick, wenn du dich umdrehst. Und man sieht –
was in dir brütet, will nicht kleinbeigeben. Es sackt zusammen,
verfault, wird fremd; kalt wie Messer, stumpfe Rasierklingen,
verbogene Schneiden.

übersetzungen: Ursula Kiermeier

Dämmergrau belichtet die Sonne. Vor dem verglimmenden Himmel höhlt
Schnee Straßen aus und zerschneidet Neonlicht. Eis umhüllt Bordsteige;
Frost reizt die Nasenflügel.

Schau, der Tag zeichnet den Fluss erst. Verweht den Nebel,
wirft zerfetzte Fasern und Schuppen, Fischblasen ans Ufer.
In der Luft reibt sich noch Bleigeschmack, Scheiben bersten;
Knochen brechen die Erde auf wie Pflanzentriebe. Deshalb der Zerfall,
all diese Dinge schreibst du aufs Neue; tote Seen,
zerrissene Gespanne. Der Ort in mir, er geht unter der Haut auf
wie Schimmelteig. Vielleicht müssen die Stiche vernäht werden,
die Ränder zugenäht. Ehe Schorf sich zu Worten fügt,
schleift Blut die Messer. Kälte zerreißt Stränge;

schau, der Tag zeichnet den Fluss erst. Der Schmerz nach dir
vernarbt, trocknet auf dem Bauch, verblasst, verwächst.

übersetzungen: Ursula Kiermeier

Світанок насвітлює сонце. Позаду – пригасле небо, сніг
надточує вулиці й ріже неонове світло. Крига сковує тротуари;
мороз подразнює ніздрі.

Дивися: цей день щойно креслить ріку. Розвіює млу,
викидає на берег подерті волокна й луску, риб’ячі міхурі.
У повітрі весь час стирається посмак ртуті, тріскають шибки;
кості випинаються із землі, наче паростки. Тому оцей розпад,
всі оці речі напишеш наново; мертві озера,
зруйновані арки. Те місце в мені, яке росте десь під шкірою,
наче зародок плісняви. Тож, може, варто зашити стібки,
позшивати краї. Поки струпи складуться в слова,
кров нагострить ножі. Холод розірве петлі;

дивися, цей день щойно креслить ріку. Біль після тебе
зробиться шрамом, присохне на животі, виблякне і вросте.

переклад: Остап Сливинський

Wenn du fortfährst, nimmst du den Sturm mit.

Plötzlich wird alles klar; ich ziehe die Vorhänge fort, will Spuren verwischen,
Bodensprenkel, Ascheschlieren, blaue Flecken. Du sagtest, es gibt kein Zurück;
da ist Rauch, keine Asche, versengte Haut brennt,

Schorf auf der ganzen Hand. Uns verraten Gestank und jenes Krümmen;
als ich uns bezeichnen will, kommen wieder Herzschmerz, Kopfschwindel.
Nochmals sitze ich an der Wand, wiederhole: Das geschieht wohl ohne mich,

Schwindelrückfall in die seltsame Krankheit, symptomatös. Gegen Morgen
noch träumte ich Kälte, von Regen und Zähnen, die das leere Zimmer übersäen,
abgezeichnet auf dem Bauch; hier wird nichts heranwachsen.

übersetzungen: Ursula Kiermeier

Silence. The focus was to be sharp, but the boys ran out of shot.
Waging wars against milk and cats, late already.
Let them be, the set empty but for knives and trainers tossed in the grass.

This time nothing refracts in the sun. In a moment, evening and women,
by the river, taking the washing in. Sheets stained with dried blood.
Let this be in place of narrative, of sunset, in place of everything. Let it.

Nearby, girls playing “house”, tiny princesses in white aprons.
You’ll turn into what you play, they screamed in fear when I wanted to act the witch
from another fairytale. Let it be so that everything comes in images

in place of touch. Let it. The child in the armchair flicking pages.
This an elephant, and this a giraffe, she tells father, though the book sprouts
poisoned mushrooms and hemp leaves. You will not outrun decay, whisper the wings

of nocturnal insects. I do not recognise myself in this, when the light changes.
I run my fingers through the lawn. Let it, let the world shrink before our eyes –
the snare is set, then you hear the lapping of a cat’s tongue as it runs along a blade.

translation: Marek Kazmierski

Such sweet October. Leaves the shade of mud, rain, dried out spit.
As if today decay started a sequence – death’s lining.
It seems last night the river broke its banks, the wind tore up the rails.

It seems fossil traces can be glimpsed now, all you need do is look.
Meanwhile, a babe is born on the firing range, its fingers wire wrapped.
In an empty hospital a naked light bulb giving off opium vapours,

The dead amok in the corridors, surprised the rounds are yet to start.
Meanwhile, the fields run with floods. You, once again, sow the plague
by syringe, cut yourself on a beer bottle cap.

Likely this makes my pulse rust, my blood reek of clay. Let’s say
that tomorrow you will find nothing here – only sand, silt, scraps of paper.
A crater, as if the earth had burst a couple of days ago

and tried to swallow – rains, storms, the sky whole –

to chew it all, then to spit.

translation: Marek Kazmierski